Včera měl taťka pohřeb. Vše kolem jeho úmrtí má takové tajemno. V den kdy zemřel a čekali jsme na jeho odvoz odlétaly zvony do Říma, tak jsme tam u něj tiše seděli a poslouchali jak mu zvoní. Ten den byl také úplněk a měsíc svítil tolik. Včera po pohřbu byl zamračený den, až byla černá obloha, jen nad hřbitovem byly mraky rozestouplé a zapadalo sluníčko a v té černotě zářila duha.
V dnešní uspěchané době byl můj táta tak klidný, vyrovnaný, soběstačný, šikovný a obětavý. Všem pomáhal a málo kdy pomoc potřeboval. Byl moje světlo, můj maják na rozbouřeném moři! Zůstalo za ním tolik práce a tolik plánů, které už nestihl udělat. Vím, že nám bude hodně chybět jeho pomoc, jeho rada, on sám jako jedinečný člověk ......
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat